Poslouchejte živě Rádio kroměříž

Právě posloucháte: Večerní Pohoda

Baví Vás: Kamila Krátká

Výběr přehrávače

JSME TU PRO VÁS

+420 577 477 123

VZKAZ DO STUDIA



Kulturní servis - Kroměřížsko.info

Pracovní servis

Psí domov

NAŠI PARTNEŘI

Jak lidem s psychickými potížemi pomáhá arteterapie

13.08.2018


Do ateliéru arteterapie Emilie Rudolfové přicházejí lidé, kteří si prožili traumata, které jim vzaly kvalitu života. Její klienti zde mohou využít možnosti psychoterapeutických pohovorů a arteterapii. Spousta z nich pochází z rodin, ve kterých jsou emocionálně nezralí rodiče. Ti neposkytli svým dětem pocit bezpečí a jistotu, protože necítili svou přirozenou rodičovskou povinnost, a tak neměli schopnost vychovat potomky, soběstačné osobnosti, kteří budou umět přiměřeně řešit různé životní situace.

„Co pořád po mně chcete, kdo tu měl být doopravdy, jsou moji rodiče, ne já,“ vykřikl rozlíceně jeden z klientů v ateliéru na arteterapeutku. Nakonec je ale člověk s potížemi ten, který má potřebu řešit to „své,“ proto se ocitl v PN Kroměříži. Nechce opakovat chyby ve výchově svých rodičů.

Arteterapie je nejen jedním ze způsobů, jak se uzdravit, ale také prostředkem, jak proměnit pocity strachu, trápení, a později i radost v arteterapeutické dílo. V následujícím rozhovoru o tom budeme mluvit s paní Rudolfovou, která působí jako arteterapeutka v Psychiatrické nemocnici Kroměříž. 

Můžete svými slovy popsat arteterapii?

Když si rozložíme slovo arteterapie, tak v překladu je to umění a léčba. Pro mě je arteterapie pracovní náplň, zatím co pro jiné zaměstnance jedna z možností terapie. Pro lékaře je to správná diagnostika a ordinace léků. Jejich ordinace je také doporučení k arteterapii. Spolupracujeme spolu, vzájemně se informujeme o zvláštnostech chování klienta.

Jak jste se vy k arteterapii dostala?

Já jsem pracovala 12 let v Dětské psychiatrické léčebně v Brankách na Moravě, kde byly děti do šesti let. Do této léčebny přišla klinická psycholožka PhDr. Jarmila Škarpichová, která byla žákyní pana profesora PhDr. Stanislava Kratochvíla. Ta mně povídala o psychoterapii, což mě velmi zaujalo, a právě ona mě jako první zasvětila do toho, že součástí psychoterapie je arteterapie. 

Velmi mě to nadchlo a vstoupila jsem do komunikace s panem, tenkrát docentem, PhDr. Stanislavem Kratochvílem. On mně řekl, že je ochoten to se mnou zkusit na specializovaném oddělení, ale zároveň dodal, že pokud starší zkušení psychoterapeuti vyhodnotí, že osobnostně nejsem vhodná na tuto práci, tak na tom oddělení nebudu moci pracovat. Vstoupila jsem do rizika přestěhovala se za prací v roce 1984 tady do Kroměříže právě na oddělení psychoterapeutické.


Jací lidé, nebo lidé s jakými potížemi za vámi přicházejí na arteterapii?

Když se zamyslím nad klienty, kteří ke mně nastoupili v letošním a v minulém roce, tak mezi časté potíže patřily: depresivní fáze, porucha příjmu jídla, sebepoškozování, emočně nestabilní porucha, neurotické poruchy, sebevražedné pokusy, posttraumatická porucha, emoční nezralost, neschopnost překonávat životní překážky, aj.

Klienti po sebevražedném pokusu bývají ošetřeni i na chirurgii, kam je přivezla rodina nebo přátelé. Není vzácností, klienti nejsou rádi, že jsou opět na světě. Později se za tento stav stydí a uvědomují si v zodpovědnosti co by tím způsobili. Doktoři mně rádi takové klienty posílají, protože vědí, že je tady komorní prostředí, je tady příjemně, a nejen to jim prospěje.

Jaké výtvarné techniky na arteterapii vaši pacienti používají?

Ateliér je velmi dobře vybavený. Nenabízím klientům žádné náhražky, jsou kvalitní materiály, malířské štětce, akrylové barvy, olejové barvy. Zároveň je metodicky vedu k tomu, aby se uměli ke své spokojenost vyjadřovat i doma po propuštění z PN.

V ateliéru za nějaký čas si srovnávají svá díla a jejich prvotiny. Vždycky tam jsou změny. Taky se radují z toho, když je ostatní pochválí.

Co se týče výtvarných technik, tak máme i hlínu a sochařský stojan, které používáme spíše k „vyžalování,“ kdy má klient vztek vůči někomu, něčemu. Zavře se do místnosti, kde mu na stojan dám velký kus hlíny a sochařské „nádobíčko.“ On tam pak může křičet a do té hlíny bořit ruce a vnitřní agresivitu, kterou má v sobě, předat do tohoto materiálu a uleví se mu. 


Jaké podoby má arteterapie a jak probíhají? 

Klienti tady chodí od pondělí do pátku, každé dopoledne na tři hodiny, a tvoří si jakým způsobem chtějí a rozhodnou se sami i pro formát. Když někdo řekne, že chce velkou A1, tak dostane velký formát, když chce pracovat na zemi, tak si lehne na zem, když chce malovat nohou, tak si svleče ponožku a maluje nohou nebo rukou. Ostatní jsou na takový projev zvyklí a tvoří také tak, jak oni sami chtějí. Dopoledne je zde svoboda projevu, a to je zásadní. Pracují, povídají si, smějí se křičí, mohou si lehnout. Když chce někdo pomoci ve výtvarné práci, tak já jsem tady od toho. Také nabízím podněty k zamyšlení během terapeutického pohovoru, v písemné podobě, občas to jsou i přednášky a práce s terapeutickými filmy. To je činnostní arteterapie.

Někteří klienti chodí také do individuální arteterapie. Při té dostanou takovou veselou šitou tašku, ve které nosí složku a pomůcky na terapeutické úkoly. Na oddělení plní zadání, které přinesou zpracované i s napsaným deníkem. Odpoledne si už sami ve dvojici, v intimním prostředí povídáme. To povídání by měl začínat klient. Když mě ale řekne „já nechci začít první,“ tak samozřejmě terapeut by měl být připravený na všechno, a začne mluvit terapeut. Většinou vyhodnotím terapii: kam jsme v ní „došli“, co jsem zjistila nového, k čemu bychom se mohli vrátit, které téma prohloubit. Mluvíme a vzájemně si nasloucháme.

V úterý odpoledne je program projektivní arteterapie ve skupině pro oddělení 18A, kde se léčí klienti s psychotickým onemocněním. Lékařka určí, kdo sem přijde a já mám „v rukávu“ asi tak pět, šest témat ale nabízím jen jedno z nich. Většinou při projektivní arteterapii kreslíme na formát A4. Na závěr programu si vystavíme kresby, malby na tabuli a povídáme si o nich. Zdálo by se, že klienti s psychotickým onemocněním jsou oslabení, ale není to tak. Spolupracují tak dobře až jeto dojemné.

Co všechno jde z toho pacientova díla zjistit?

Každý, kdo sem přichází první den, tak jej požádám o kresbu Ovocného stromu tužkou. My tu práci založíme do složky a on si tam potom přidává další práce. Když přijde čas a je to vhodné, tak tuto kresbu zkoumáme. Já klientovi nabídnu, ať mluví o tom stromu první a ať se na něj podívá jako na celek, jak na něj působí. Až potom se přidávám já, protože nikdy nenabízím klientovi interpretaci. 

Interpretace je výklad výtvarné práce a může se stát, že při něm se mohu mýlit nebo že si do díla něco projikuji. Například: když klient řekne „tady to místo, co jsem nakreslil, to je vzpomínka na ty loňské Vánoce, no to byla hrůza,“ a já potřebuji zopakovat jeho citově zabarvené slovo „hrůza,“ zatímco já bych použila jiné slovo. On by zopakoval moje citově zabarvené slovo a už bychom zbloudili. 

Proto je pro mě důležité, aby ten klient začal mluvit první. Já se potom naváži a vznikne z toho dialog, anebo si vyhodnotím jeho výtvarnou práci, ale mlčím. Zápisy v deníku, psychoterapeutický pohovor, jeho výtvarné práce svážeme do pomyslného „uzlíčku“ a máme celkovou informaci, kterou nutně potřebujeme.
 
Můžete uvést příklad?

Vzpomínám si, kdy jeden muž dostal zadání Moje rodina. Byl to muž, který měl asi třicet let, byl ženatý a nakreslil výtvarnou práci, jak na je na dvoře s otcem a matkou. Otec dělal pečené maso, maminka krájí chleba a klient starší třiceti let sedí na lavici a čeká, až mu rodiče přinesou to jídlo. A manželka nikde.

Jak to, že se vrátil zpátky na dvoreček k rodičům, když je ženatý a svou rodinu si už založil? Jde o závažnou zprávu. Mlčela jsem, opakovaně jsem mu ale předkládala tu práci. Připomínala jsem mu, že zadání bylo Moje rodina. A ten klient měl pocit, že nejsem v pořádku, protože on nechápal, proč mu tuto kresbu opakovaně nabízím. Čtrnáct dní jsem takto toho muže trápila, až přijela na rodinou terapii jeho manželka. Ta žena byla „ jako vítr“, aktivní, bystrá, svěží, kreativní. 

Po rodinné terapii jsem mu znovu předložila tu práci a najednou se otevřela témata, jako by se protrhla přehrada. Uvědomil si svou citovou nezralost: jak mu bylo dobře u maminky a jak má manželka na něho požadavky, o kterých ví, a že není schopen je všechny plnit, protože jsou situace, na které on nestačí.


A na jakých principech funguje arteterapie?

Jak jsem před chvílí říkala, já neinterpretuju výtvarné práce. Když odjedu do Prahy na Českou arteterapeutickou asociaci, tak se často setkávám s tím, že jiní arteterapeuti interpretují práce klientů. 

Pro mě v arteterapii je základnou psychoterapie. Snažím se být chápající, porozumět klientovi, a to je u mě začátek ošetření osobnosti. K tomu patří výtvarný projev klienta, jeho důvěra vůči mně, kdy do deníku píše velmi intimní zprávy, také spolu o jeho intimitách mluvíme. Já si této důvěry velmi vážím, taky s ní tak i zacházím. To vše umožňuje úspěšný průběh terapeutického ošetření.

Jednou mi klient po šesti týdnech tady řekl: „tak jsem se podíval do deníku na první, druhý zápis a řekl: „No, to jsou capiny, co jsem tam napsal.“ To jsou ty změny, ten proces, který já na klientovi pozoruji a on sám na základě grafomotorických záznamů - písmo, výtvarné práce - vidí průběh toho, jak se nám daří, a prožívají vnitřní přeměnu.

Takže při těch zápisech v deníku pracujete i s písmem?

To taky, proto je to velký nelinkovaný sešit. Jednou je písmo velké, jindy jako „blechy,“ může mít sklon dolů nebo nahoru, může se objevit silný přítlak na tužku, a nebo je to tak lehoučké, že si beru lupu, abych to přečetla. Ale nemám žádný komentář a nevyrušuji ho. Klientovi nesděluji „vy píšete slabě, já to nemůžu přečíst.“ Já se to všechno jako arteterapeutka snažím pochopit: písemný projev, obsah písemného sdělení, otevřenost, vulgarismy, opakování se. V psychoterapii je nutná otevřenost. Já klienta vybízím, aby se projevoval otevřeně jak sám potřebuje.


Jaké máte zprávy o svých bývalých klientech? Jak se jim daří?

Mám klienty, kteří jsou doma spoustu let a samozřejmě, že nemůžu mít se všemi stejný vztah a ani nemůžu všem vyhovět, aby přijeli na konzultaci. Mám radost z toho, že někteří klienti mě už vůbec nepotřebují, mám radost z toho, že někteří klienti mně píší dopisy. 

Jedna klientka mi napsala takový dlouhý, intimní dopis, protože jsme měli deset let výročí od rozloučení, tak to bylo velmi takové dojemné, a navíc před těmi deseti lety mě ta klientka na rozloučenou přinesla orchidej a já ji mám doposud. 

Zítra za mnou přijede klient z Prahy, jsem zvědavá, jak se mu daří. Další klientka za mnou jezdí asi 10 let na konzultace a taky se jí daří, vzdělává se ve svém oboru a je úspěšná.

Lidová fráze popisuje pacienta psychiatrické léčebny jako člověka, který skončil v blázinci. Bývá to opravdu konec?

Jestli je to konec pro toho klienta ve smyslu, že on skončí se svými potížemi, tak je to výborný konec. Doktor Dahlke se na to takto dívá v knihách Nemoc jako symbol nebo Nemoc jako cesta. Například nějaký podnikatel sám se sebou zachází tak, že ve dvě hodiny ráno jde spát, ve čtyři vstává, a v šest hodin večer si uvědomí, že nejedl žádné jídlo. Chlubí se tím, že 6 let neměl dovolenou. A tak se takový podnikatel může ocitnout u nás a jak je dobře, že došlo k jeho podnikatelskému konci a tady se může pro sebe podruhé narodit. Má příležitost si uvědomit, že může žít i jinak. 

Jaká u nás existuje sociální síť podporující lidi s psychickými potížemi?

U nás v České republice je velmi hustá sociální síť pomoci pro tyto klienty. Když zjistíme, co pro ně všechno dělají ve Zlíně, v Uherském Hradišti, tak najdeme chráněné dílny, chráněné bydlení, velmi širokou pomoc psychologa nebo sociálního pracovníka. Tady v Kroměříži, protože máme velkou psychiatrickou nemocnici, toto zařízení dlouho nebylo, ale vzniklo také. Patří k Horizontu Zlín. U nás ve městě máme například instituci Zahrada. Je to chráněné bydlení a je určeno především pro klienty s psychotickým onemocněním. 

Já bych to chtěla hodně vyzvednout hlavně proto, že v oboru psychiatrie pracuji dlouho a před třiceti lety taková pomoc neexistovala. Tehdy jsme akorát pokukovali, když se někdo z oboru dostal do Holandska, nebo do jiných, v tomto oboru vyspělých zemích, kde měly tyto služby už historii. Tak jsme některou filosofii smysluplné pomoci převzali, funguje to a klienti jsou maximálně spokojeni s péčí o ně a cítí se v prostředí mezi svými dobře.


Konají se výstavy děl klientů arteterapie? Stává se, že by u pacienta probudila arteterapie tvořivost a věnoval se výtvarné činnosti i po jejím konci?

V příštím roce budeme organizovat s ing. Stránským, ředitelem Muzea Kroměřížska, dvanáctou výstavu. Ty výstavy jsou obdivované běžnou populací, protože nechápou, jak člověk, který je oslabený může vytvořit dílo, které je neobyčejně křehké, nebo je velmi zajímavé v tom, co všechno ten klient je ochoten o sobě sdělit a potom ještě souhlasit, s tím že to dílo bude vystaveno. Také tu může být neverbální sdělení, že se lidé, kteří ji potřebují nemusí psychiatrie obávat. V minulém roce byla výstava Umění je stav duše XI převezena do PN v Jihlavě. Také tam byl o ni velký zájem.

Je vzácné, když se klient začne věnovat výtvarné tvorbě po skončení arteterapie, ale měla jsem v péči klientku, která se s velkou houževnatostí pustila do navazování na to, co se tady naučila. Potom mě poslala i fotografie obrazů, které darovala nebo prodala. Měla pekelnou radost, že má za to obratem ještě peníze, které potom zase může proměnit v dražší výtvarné materiály.

Použité výtvarné práce: Ukázky z výstavy Umění je stav duše XI

Otázky pokládal Jaroslav Myšák

Související fotografie