Beránek: V roce 2015 vykopal se Slavií 2. místo v MSFL, nyní učí a trénuje na Dukle

Honza s fotbale začínal v pěti letech, kdy jejviděl mládežnický trenér ze Zlína. Kopali si s tátou a od té doby se fotbaluvěnuje. Působil ve zlínském Fastavu, hostoval v Kroměříži a nyní učí naZákladní škole v Praze a trénuje kategorii U14 na pražské Dukle.

Kdy jsi ukončil "aktivní" kariéru?

Tak v prvé řadě, musím říct, že doufám, že jsem aktivní kariéru ještě neukončil. Ale je fakt, že jsem musel na nějaký čas odložit kopačky, jelikož je to přesně rok, co jsem po operaci předního zkříženého vazu. Ačkoliv každý den se snažím, abych se vrátil do zápasového tempa, pořád to není nic, o čem bych psal domů a ještě se necítím na utkání. Ale stejně jako ve všem, snažím se být pozitivní a věřím, že se mi to vše vrátí a bude vše, jak má být i s možností, že už nebudu hrát, protože život není jen o fotbale.

Jaký zážitek považuješ za ten nejlepší?

Tak těch zážitků bylo poměrně dost, určitě musím zmínit období mladších žáků, kdy jsme byli Mistři republiky,  dále každou dorosteneckou kategorii, kde jsme měli perfektní partu a  zápasy se Spartou, Slavií byli pro nás vždy krásným zážitkem. Takhle z mých individuálních zážitků rozhodně sem patří okamžik, kdy jsem poprvé nakoukl do mužského týmu Zlína, měl možnost trénovat dokonce i s dnešními reprezentanty, dále příjemný byl také zájem několika klubů i mimo území České republiky a také zkušenost mít vlastního manažera. 

Když se přehoupneme do mužského fotbalu, co se ti vybaví z toho období?

Tak určitě přechod z dorostu do mužů Zlína. Bylo skvělé vidět a každý den trénovat s hráči, které jsem dřív viděl jen v televizi, navíc jsem měl všechny nejlepší kamarády v jednom týmu, takže to bylo super období. Dále mé hostování v Kroměříži, kde jsme skončili na 2. místě pro mě bylo super období, jednak prostředí Kroměřížského fotbalu jsem měl vždy rád plus jsme vytvořili výbornou partu, navíc jsem se po letech setkal s mými bývalými kolegy ze Zlína (Sali, Kuťas) s tím souvisí, že mezi mé oblíbené vzpomínky patří také každodenní cesty ze Zlína.

Jak se díváš na kluby, ve kterých jsi hrával?

Tak je pravdou, že jsem jich prošel celkem dost po odchodu ze Zlína. Musím uznat, že všude se ke mně chovali velmi mile a přátelsky, nikde jsem neměl s nikým problém. Samozřejmě ne všude to sedlo i výsledkově, ale snažím se vždy ze všeho brát jen to nejlepší. A vždy říkám svým hráčům, že opravdový mistr se nejvíc naučí právě z proher.

Co tě teď naplňuje?

Hezká otázka, samozřejmě po tom úrazu jsem měl dost času na přemýšlení. Jednak to bylo poměrně náročné období, ale už před úrazem mé cíle směřovali trochu jiným směrem než fotbalovým, takže zpětně to vnímám jako takové důrazné varování, že jsem se rozhodl správně. Protože neboť toho zranění, nestalo by se spousta věcí. Jinak v současné době učím na Základní škole, trénuji U 14 v klubu Dukla Praha a mé zájmy jsou nyní trochu atypické, než byly dříve. Ironií osudu je, že jsem se v Dukle potkal s mým nejlepším kamarádem Lukášem Holíkem, který tam přestoupil zhruba měsíc po mém příchodu.  

Jak vznikla myšlenka "jít trénovat?"

Tak zase to souvisí s tou operací, jelikož jsem věděl, že mě čeká běh na dlouhou trať hledal jsem nějakou inspiraci, věc, která by mě posouvala dál. Jelikož mám vystudovanou Vysokou školu, přišla příležitost vyzkoušet si něco, co studuji 5 let a musím říct, že učení mě velmi baví, ačkoliv bych to nikdy před tím neřekl. Co se týká trénování, šlo to vše velmi rychle, neboť jsem s Duklou byl v kontaktu už dřív. Musím říct, že filozofie kolem výchovy a trénování na Dukle mě natolik uchvátila, že jsem neváhal ani minutu. To co jsem viděl, metody a práce s hráči jsem nezažil nikde jinde a kolikrát si říkám, že se spíš učím já. Proto se mi líbí přirovnání, že Sparta je Sparta, ale my jsme Atény. 

Autor: Haldinová