Víte, jaké nástrahy číhají v Kroměříži na nevidomé?

Na Kroměřížsku žije v současné době přibližně 45 organizovaných těžce zrakově postižených v Oblastní odbočce Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR (dále jen SONS ČR), z.s. A mnozí další do tohoto historického města v průběhu roku mohou také zavítat z jiných míst. Centrum města je celkově jeho nejfrekventovanější částí, kde sídlí i množství institucí. Zaměřili jsme se proto na komplikace, se kterými se v Kroměříži nevidomý může setkat a na toto téma jsme hovořili s předsedou Oblastní odbočky SONS ČR Janem Kurkem a také vedoucí pracovnicí oblastního pracoviště SONS ČR Mgr. Erikou Hanzalovou. 

Pan Jan Kurek žije na Kroměřížsku celý život, o zrak přišel v roce 2009 ve svých 31 letech a do bývalého okresního města pravidelně cestuje z Litenčic. Jednak dojíždí na úřady, ale od dubna 2017 také do svého zaměstnání v Oblastní odbočce SONS ČR. Cestu od kroměřížského nádraží do centra a přes něj a také do přilehlých částí, má prošlou bezpočetněkrát a obecně považuje situaci za poměrně dobrou.

Jednou z nejběžnějších nepříjemností, se kterými se nevidomý návštěvník centra Kroměříže ale může setkat, jsou pro něj ne příliš nevhodně volené povrchy. Ty sice nejsou vyloženě závažnou překážkou, ale mohou způsobit problémy v chůzi. Kvůli zachování historického rázu města, jak uvádí v tiskových zprávách sama radnice, jsou ulice totiž často dlážděny žulovými kostkami. Na některých místech, kde už bylo mezi kostkami vymleto pojivo (Velké náměstí nebo Milíčovo náměstí), může nevidomým, kteří se pohybují se slepeckou holí, tato dlažba zhoršovat její použití. Hůl se totiž „často zasekává do vymletých spár mezi kostkami, což mi hodně znesnadňuje pohyb“, jak vysvětlil sám pan Kurek. Podobně jsou na tom samozřejmě i rozbité a neopravené cesty.

Obrovskou překážku pak pro zrakově postižené představují opravy komunikací a jiné stavební práce, které dočasně znemožňují bez doprovodu průchod daným místem. V současnosti je takovým místem například Vodní ulice v Kroměříži. O těchto omezeních ale nevidomý nemusí vždy dopředu vědět (zejména v době zahájení prací) a pak bývá odkázán na vstřícnost kolemjdoucích. V horším případě se mu cesta protáhne o desítky minut a je opravdu zdraví ohrožující. Jak pan Kurek doplnil, ve většině případů chybí kvalitní značení takových míst a nebývají zavedeny značené průchody, po kterých by se nejen nevidomí mohli bezpečně pohybovat.

Co se týče aktivních úprav cest cílených na nevidomé, města jsou v posledních letech postupně vybavována signálními pásy u přechodů pro chodce a Kroměříž není výjimkou. Situace přechodů je podle pana Kurka i paní Hanzalové, vedoucí oblastní pobočky SONS, v Kroměříži poměrně dobrá, ale zejména co se týče světelných přechodů. 

Jak paní Hanzalová uvedla na příkladu světelné křižovatky na Husově náměstí, je ale stále co zlepšovat.  Podle ní je v tomto místě nevhodně seřízena signalizace světelná a s tím také souvisí pro nevidomé příliš krátké zvukové intervaly dané pro přechod vozovky. Riziko spočívá i v tom, že jsou dva semafory umístěny takto blízko u sebe a z toho důvodu se mohou prolínat také akustické signály, což je rovněž velmi nebezpečné. Často se podle pana Kurka stává, že už těsně za ním projíždí auta, což může nevidomého vystrašit a mohlo by to vést až k dopravní nehodě. Ale tato potíž bývá často způsobena i neukázněností řidičů.

Pan Kurek pak upřesnil, že právě zbrklí a nevšímaví řidiči a stejně tak i chodci mohou být hlavně na klasických přechodech bez zvukové signalizace velkým problémem. Setkal se s tím, že někteří chodci ve spěchu přeskakují přes slepeckou hůl, což je nebezpečné i jim samotným. Řidiči pak často nevnímají, že přes silnici přechází nevidomý a nezastaví. Toho jsme byli svědky na ulici Velehradská, když jsme přecházeli k ulici Kapitána Jaroše. Takové chování samozřejmě může mít i vážné následky, protože orientace sluchem je třeba v hustém provozu velice obtížná.

Nástrahy skýtá také široká ulice Kovářská, která je zejména přes turistickou sezonu plná zahrádek a hlavně pak různých reklamních vývěsek, které představují nebezpečí. Narazili jsme dokonce na dopravní značení hned vedle radnice, které je umístěno ve výši hlavy a může tedy být nejen nevidomému nebezpečné (viz. související fotografie). Na Milíčově náměstí dokonce některé nevhodně umístěné vývěsky vytlačují nevidomé do vozovky, protože ti se je snaží opravdu bezpečně obejít. Podobně ohrožující jsou pak vývěsky umístěné na fasádách a směřující do ulice (viz. související fotografie), které nemají ukotvení v zemi a nejsou detekovatelné holí. Nevidomý používá kraje chodníků, v tomto případě domů, jako vodící linii, podle které se orientuje a takovýto banner nemá možnost sám zaznamenat.

Stejně tak můžou riziko představovat spolu se bavící lidé nebo pouliční umělci, kteří se v Kovářské ulici nebo i jinde v centru často objevují. Z jakého důvodu? Pan Kurek uvedl jeden zajímavý příklad: „Když jsem před časem šel městem a už z dálky jsem slyšel hudebníka, stalo se mi, že jakmile jsem se přiblížil, muž přestal hrát a byl zticha. To je to nejhorší, co mohl udělat. Jako nevidomý se totiž orientuji sluchem, a proto jsem náhle nevěděl, kde přesně se nachází a nedopatřením jsem srazil holí jeho kasičku. Kdyby hrál dál, mohl jsem ho lépe obejít.“ 

To vidí pan Kurek jako dobré doporučení pro všechny. Nevidomí se orientují sluchem a když bavící se lidé nebo i zmínění hudebníci utichnou, nemají se pak podle čeho orientovat. Stejně tak je vhodná ohleduplnost vzhledem k umisťování bicyklů. Ty v zásadě patří do stojanů. Nebezpečí pro nevidomé mohou představovat kupříkladu o zdi volně opřená kola. Jednak je mohou pohybem hole shodit, a to nejen na sebe, a navíc do prostoru vyčnívající řídítka nejsou detekovatelná slepeckými holemi.

Problémem může být zdánlivě běžné vyzvednutí balíku nebo důchodu na poště. Jak se shodli jak pan Kurek, tak i paní Erika Hanzalová, pošta, která se nachází přímo na Velkém náměstí, je nevidomým uzpůsobena dobře – má na zemi vodící čáru, která nevidomého navede správným směrem. S komplikacemi ale musejí počítat ti, kteří potřebují přímo na hlavní kroměřížskou poštu na sídlišti Oskol. V té byl před časem zaveden lístkový vyvolávací systém, který nevidomá osoba bez asistenta sama zvládnout nemůže a paní Hanzalová dodává: „Bezbariérovost je sice na hlavní poště rovně zajištěna vodící linií k okénku, kde by měli být nevidomí přednostně obslouženi. V situaci, kdy je však přepážka z nějakého důvodu neobsluhovaná, na tento fakt nikdo nevidomého většinou neupozorní."

Na autobusovém nádraží bohužel stále chybí jízdní řády v Braillově písmě a stejně tak i podobné označení zastávek. Nevidomí tak nemají bezprostřední možnost orientace a bez pomoci ani nenaleznou zastávku, kterou hledají. Jsou totiž označeny pouze vizuálně – čísly. V Braillově písmě nenaleznou ani popisky zastávek MHD a ani daný jízdní řád. Co dobrého je naopak nutno vyzdvihnout, je připravenost vozů kroměřížské MHD. Ty jsou bezbariérové a vybavené zvukovým vybavením, které uvnitř vozu ohlašuje jednotlivé zastávky, kterými daná linka projíždí.

Co pan Kurek ale asi nejvíce zdůrazňuje, je naprostá nepřizpůsobenost nemocnice v Kroměříži. Celý areál je pro nevidomé osoby bez doprovodu naprosto neschůdný. Jednotlivé pavilony jsou navíc značeny pouze písmeny, která si zrakově postižený člověk nemůže přečíst. „Ani není možné se tam s odborným doprovodem naučit nějakou trasu. Nejsou tam chodníky, nedá se tam držet vodící linie, protože u cest jsou všude auta, jezdí tam sanitky jedna za druhou a nedá se tam pro nevidomého s holí bezpečně pohybovat“, jak říká pan Kurek, který do místní nemocnice pravidelně léta dochází na nefrologii. 

Krokem kupředu je alespoň zavádění navigačních majáčků ve většině institucí. Ty slouží nevidomým k tomu, aby se lépe mohli orientovat u vchodu do instituce. Obsahují zvukovou stopu s nahrávkou názvu instituce a popisem prostoru před vchodem a za ním uvnitř budovy. Zrakově postižený má pak představu, kudy jít. Nahrávku si přehraje pomocí speciálního ovladače, který si musí pořídit a který je k podobnému účelu určen. Zkuste si někdy všimnout bílé krabičky umístěné nad vchodem například kroměřížského muzea (viz. související fotografie).

Nakonec se pan Kurek vyjádřil i k přístupu úředníků a obecně personálu veřejných budov. Existují podle jeho slov výjimky, ale často úředníci neumějí s nevidomým jednat. „Na úřady chodím pravidelně s doprovodem a oni komunikují právě jen s doprovodem, a ne se mnou, což není vhodné. Anebo když vidí, že jsem nevidomý, mohli by mi popsat tu situaci v kanceláři – kde je stůl, překážka nebo třeba židle, na kterou si mohu sednout. To bych jako nevidomý určitě uvítal.“ Jak dále popisuje, uvítal by větší komunikační osvětu mezi úředníky. 

Dobrou zkušenost má ale s úřadem práce, kam pravidelně dochází na jednání ohledně kompenzačních pomůcek a příspěvků. „Dokážu se tam zorientovat a na informacích bývá vždy člověk, který nevidomého i přímo doprovodí. Po této stránce je to tam dobré.“ 

Jak je tedy vidět, v některých ohledech se za poslední roky situace určitě velice zlepšuje, ale v mnoha směrech je ještě na čem pracovat. A to nejen co se týče vybavenosti města, ale také v běžném denním kontaktu. Zásadní je tolerance k sobě navzájem a případná ochota pomoci v nouzi. Paní Hanzalová i pan Kurek proto také posílají díky všem, „kteří se nebojí mnohdy potřebnou pomoc vhodnou formou nabídnout. Vážíme si jejich snahy a zájmu.“