Před 70 lety se na svatém Hostýně konala tradiční Orelská pouť, tehdy bohužel s tragickou dohrou. Byl rok 1948 a nastupoval komunistický režim. Ten přetavoval společenské instituce k obrazu svém, bez ohledu na jejich dosavadní fungování. Obětí se stala i organizace Orel a její členové. Vzhledem k tomu, že jde jednak o sportovní a také o náboženskou organizaci, tak byla pro režim hned dvounásobným terčem.
Orel je spolek, křesťanská sportovní organizace. Prioritou jejich činnosti je především podpora sportu pro všechny. Cílem Orla je výchova mladých lidí a dětí prostřednictvím sportovních a ostatních aktivit. Za první republiky čítala účast na poutích Orla řádově desetitisíce lidí, po obnovení poutí po pádu komunistického režimu se jí účastní tisíce poutníků. Jde tedy o jednu z největších každoročně pořádaných hromadných celostátních poutí v České republice.
Z historického hlediska je velmi významná pouť z roku 1948, které se zúčastnily desetitisíce orlů. Tato událost představuje poslední velkou akci Orla před jeho likvidací a jednu z největších demonstrací odporu proti nastupujícímu komunistickému režimu.
Nově utvořená vláda pod vedením Klementa Gottwalda se mezi prvními akty usnesla sloučit dosavadní tělovýchovné organizace v jeden celek. Orlu byla zastavena činnost, ale organizace nebyla úředním zásahem hned zrušena – měla být postupně včleněna do jediné státní tělovýchovné organizace, ale bez možnosti během této doby vyvíjet činnost.
Na svatý Hostýn připutovali Orli a Orlice po zákazu činnosti Československého Orla manifestovat za náboženskou svobodu a právo na existenci jejich organizace. Na 100 tisíc orelských poutníků zaplnilo ve dnech 28. a 29. srpna vrchol Hostýna, aby na orelském shromáždění požadovali povolení aspoň kulturně výchovné činnosti naší mládeže. Spolek Orel byl jako celek zrušen teprve až výnosem Ministerstva národní bezpečnosti z 15. června 1950.
Státní bezpečnost status organizace ale neřešila a vytvořila z hostýnské pouti zločin velezrady proti státu a nepozavírala do vězení orelské vedoucí osobnosti. Byli transportováni do věznic na brněnském Cejlu nebo do Uherského Hradiště. Vyšetřovací metody byly brutální – patřily mezi ně elektrické šoky a bití hadicí po obnažených chodidlech.
Padala odsouzení pro zločin velezrady, spolčení se za účelem zničení a rozvracení lidově demokratického zřízení a odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 15 roků i více, peněžité náhradě za vězení, konfiskaci jmění apod. Byl vyvolán jeden z prvních velkých soudních procesů komunistického režimu, v němž bylo odsouzeno 18 členů náčelnických rad a ústřední kanceláře Československého Orla k vysokým trestům. Celý proces byl drastický a pochybně vedený. Účelem bylo exemplární potrestání těch, kteří se odmítli podřídit vůli režimu.
Za doby Pražského jara 1968 uznal stát tyto rozsudky za justiční omyly a odsouzené rehabilitovala – tedy do doby, než nastoupila normalizace. Na opravdovou rehabilitaci si museli odsouzení počkat až po roce 1989.