Před 50 lety Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy

Osvobození velké části našeho území od nacismu v roce 1945 proběhlo Rudou armádou. Ve finále to při mezinárodně politickém dělení sfér vlivu znamenalo, že náš stát bude muset vést politiku v souladu se zájmy Sovětského svazu. V roce 1948 byla nastolena vláda KSČ a s ní léta vyvíjení nátlaku a represí především na intelektuály, umělce nebo například podnikatele. Ty nejkrutější časy přišly na přelomu 40. a 50. let. Následující 60. léta byla poté uvolněnější – ale samozřejmě opatrně.

Tato demokratizace poměrů jednoznačně vrcholila v první polovině roku 1968, kdy se do čela KSČ dostávala její progresivnější a liberálnější část v čele s Alexandrem Dubčekem. Ta prosadila tzv. socialismus s lidskou tváří. Začalo se Pražské jaro. Nešlo ani tak o uvolnění ekonomické, jako spíše o kulturní a politické: lidé ve větších městech se bez ohledu na vzdělání nebo zaměstnání náhodně střetávali a diskutovali o svých názorech a o směřování země. Intelektuálové a umělci pouštěli na veřejnost svá díla, o čemž si do té doby pro jejich obsah mohli nechat jen zdát.

To vše se dělo za podpory progresivnější části KSČ a nelibosti té konzervativní a SSSR. Tvrdili, že politika v ČSR se přestává vyvíjet dle sovětských ideálů a že nerespektuje svou příslušnost k východnímu bloku. Nátlak Sovětského svazu vyvrcholila v létě 1968 a konzervativní část KSČ jej kvitovala. Politbyro ÚV Komunistické strany Sovětského svazu se nakonec rozhodne zasáhnout silou. První tanky okupačních vojsk překročily naše hranice 20. srpna 1968 ve 23:00 hodin.

Vojska Varšavské smlouvy – mezi kterými chybí jen Rumunsko – obsazují v Československu strategická místa a budovy. Do 8:00 ráno mají pod kontrolou všechny ulice Prahy. Samozřejmě se tak neděje bez nelibosti československých občanů – vztek a odpor projevují zejména ve větších městech. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo většinově rezoluci, kterou okupaci odsoudila. Při stavění se na odpor okupačním vojskům zemřelo několik našich občanů. V následujících měsících emigrovalo desetitisíce lidí ze země. Zásah vojsk Varšavské smlouvy v Československu odsoudilo také mnoho zahraničních zemí. 

Situace se opět přitížila. Dubček se v prvních týdnech po začátku okupace snažil vyhovět sovětskému nátlaku, ale stejně byl nakonec vyloučen z politického života. Na protest proti okupaci se upálil Jan Palach a další českoslovenští občané, ale přesto došlo ke schválení kroků, které nastartovaly normalizaci, ve které už nebylo místo pro svobodnější projevy. Ke slovu se dostala poslušnost a snášení poměrů přes výhrady vůči nim. Za tento přístup mohl být člověk nepřímo odměňován solidními materiálními podmínkami. Avšak ani ty normalizační režim nedovedl uspokojit na takové úrovni jako v západních zemích. Tento problém také přispěl k tomu, že lidé v drtivé většině (jak poukazuje historik James Krapfl na základě mnoha anket v novinách z roku 1989) nakonec volali po alespoň určité formě demokratizace ve všech stránkách každodenního života, tedy po větší otevřenosti vůči vlivům ze západu.