Divadelní hit Monology vagíny v Kroměříži

Dojemná a rozpustilá exkurze do poslední neprobádané oblasti, do poslední zakázané zóny, je oslavou ženské sexuality ve vší své složitosti a tajemnosti. Monology, které diváci uslyší, jsou zhutněnými, víceméně doslovně ze života opsanými soukromými dějinami žen. Slavná hra od Eve Ensler v podání Anny Polívkové, Dášy Bláhové a Míši Sajlerové bude k vidění v kroměřížském Domě kultury ve středu 9. prosince od 19 hodin.

hrají: Dáša Bláhová, Míša Sajlerová, Anna Polívková (nebo Jitka Asterová)

režie: Irena Žantovská

překlad: Dáša Bláhová

Inscenovat tento text Eve Enslerové je pro režiséra výzvou, protože jde o riskantní cestu plnou otazníků a nástrah. Není to totiž obvyklý dramatický kus, nýbrž v našich podmínkách zatím nevídané publicistické divadlo, a proto režisér nevystačí s obvyklou metodou výstavby situací, postav a vztahů. Zde je vystaven nahé a holé realitě, která se neschovává za vymyšlený příběh, a o to nebezpečnější je se s ní utkat. O to uspokojivějším pocitem je, že jste ze souboje s touto výzvou neodešli poraženi.

Monology, které diváci uslyší, jsou zhutněnými, víceméně doslovně ze života opsanými soukromými dějinami žen. Různých žen typově i povahově, žen s různými osudy a různou schopností čelit osudu. Některé z příběhů jsou na první pohled banální, jiné tančí na vratkém laně nad propastí citového kýče. Jiné zase přicházejí jakoby z onoho světa násilí, brutality, sprostoty, bezcitnosti, světa, kde lidský život obecně má pramalou cenu a ženský život skoro žádnou. Oba póly patří k sobě jako noc a den, setkávají se v nekonečné a bezedné vagíně vesmíru jako v útočišti, polední vidině naděje pro tonoucí a bludné.

A přitom to není feministický nářek, ani intelektuální cvičení pro pátý semestr katedry komunikace. Být militantní feministkou znamená mít svého nepřítele, maskulinního netvora, proti němuž je třeba bojovat. Ale podle mě je to boj bez smyslu, protože je to boj s nedílnou polovinou ženy. A žena to ví. Ví to její vagína.

Snažila jsem se toto publicistické drama inscenovat pravdivě. O víc si text sám ani neříká. A má-li být zpovídání z osudů pravdivé, není jen dramatické, truchlivé, bezvýchodné, ač zvenčí to mnohdy tak vypadá, ale je i groteskní, plné paradoxů, přirozeně hledající odlehčení v humoru, jakkoli černém, protože bez něj by té pravdy bylo půl. A nadto by byla jaksi k nepřežití.

A o to jde i v naší inscenaci: najít cestu z tunelu, ačkoli se zdá, že končí neproniknutelnou zdí. Takto napsané to vypadá docela snadně, ale je to to nejtěžší, co znám.  A známe.

Irena Žantovská

Petra Coolness Němečková

Vagina má starosti. Má starosti se svým jménem. A není sama !

Představení „Monology Vagíny“ hrajeme úspěšně osm let. Bez velké reklamy.  Necháváme na publiku, aby si nás našlo.

V Domažlicích ředitel kulturního domu uspořádal revoluční představení pro střední školy.

17 letá Pavlína napsala do školního časopisu:

„Monology vagíny ? Již název mi připadal absurdní a až příliš křičící do světa nemohla jsem pochopit, jak někdo může dát hře takový název. Litovala jsem finančního obnosu celý týden. Přiznávám, že jsem do kulturního domu šla s představou krásného spánku, zatímco kdovíjaká divadelní trdla budou běhat po jevišti. Ovšem hned po příchodu tří žen na jeviště nastala změna. Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu se začali bavit o vagině. Co to ?

Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to skutečnost a jestli se sluší, aby studenti našeho gymnázia chodili na něco takového ? Bylo to takřka hypnotizující. Oceňuji výkony žen, protože ty byly opravdu skvělé. Hovořit o tomto tématu před mládeží, pro to je potřeba dávka kuráže.“

Americká autorka EVE ENSLER na názvu trvá a zakazuje slovo Vagína z titulu odstranit a to je v pořádku, má na to autorské právo. Nakonec si působnost své hry od roku 1994 ověřila dnes už skoro ve všech zemích světa.

Do Plzně jsme jeli hrát už potřetí – vždy skandující obecenstvo. V Budějovicích podruhé. Tam paní ředitelka Vagíny miluje. Při nedávné návštěvě Jihlavy radila panu řediteli, že nás musí pozvat. Ale pan ředitel tvrdil, že si to nemůže dovolit, že by se na něj magistrát zlobil. Ona mu na to odpověděla: „A co má magistrát proti vagínám ?“

V Roudnici odešla z představení divačka hned po prvním monologu. Klapala ostentativně podpatky. V Roudnici se všichni znají. Na konci k nám přišlo několik nadšených žen a dostalo se nám vysvětlení: „Co to je za doktorku, která se rozčiluje, že vagína se jmenuje vagína?“.

V Praze seděl na představení jeden pán, který se tak řehtal a vykřikoval, 

že jsme sotva mohly hrát. Náhle jedna paní zavelela „ať ho vyvedou“. 

A vyvedli. My jsme si beze slova počkaly a pokračovaly.

Přímo přede mnou seděl farář. S bílým kolárkem. Vedle něj seděla žena, která čas od času sykla: „Už chcete jít ?“ Ošíval se hodnou chvíli, ale nešel. Po posledním monologu o porodu se usmíval jako dítě a nadšeně tleskal.

Jednou se ozvala v publiku rána. Chlap spadl ze židle a zůstal ležet. Samozřejmě, šok ! Je v sále doktor ? Nebyl. Řekla jsem si: „Upadl nudou nebo hrůzou ?“

Než jsem si stačila odpovědět, chlap se vymrštil zpět do židle a my pokračovaly.

V Zábřehu seděl v první řadě pán se svou ženou. Začal se bláznivě smát a žena do něj dloubala loktem. On na celý sál vykřikl, zajíkajíc se smíchem: „Evico, nezlob sa, já ju vidím!“.

Na další štaci se hereckou šatnou před představením prošli dva starší „důležití“ pánové. Nepozdravili. Vypadali jako dva nomenklaturní kádři, které tam zapomněl minulý režim a jeden z nich syknul: „To bude volovina.“ Kolegyně Anna Polívková poznamenala: „Co takhle píčovina ?“

A nakonec Petr, opět student z Domažlic: NÁHLE JSEM SE DÍVAL JINAK

„Jak bych charakterizoval představení ? Zajímavé, poučné a dostatečně drzé, aby nás představitelky zaujaly. Nedokážu popsat vše, co se ve mně během představení odehrávalo. Pocity se střídaly. Chvíli jsem se smál, zpočátku jsem si připadal divně, mluvilo se o vagíně a já jako muž to nedokážu posoudit. Najednou jsem se na děvčata kolem sebe díval jinak, asi poprvé jsem uznal, že ženy jsou víc než muži, že mají být na co pyšné. Zároveň jsem si také uvědomil, jak dokážou být zranitelné. Při vystoupení ženy z Kosova jsem se styděl, že jsem muž. Seděl jsem, skoro nedýchal a pociťoval uvnitř sebe nepříjemný žár, který mne spaloval.

Tato témata snad nemohou být nikomu lhostejná.

Musím ocenit odvahu vystupujících žen, že dokázaly o všem otevřeně hovořit. 

Kdo to dnes dokáže ?“

Nestojí ty starosti za to?...

Zdraví vás Dáša Bláhová 

Monology Vagíny, tato dojemná a rozpustilá exkurze do poslední neprobádané oblasti, do poslední zakázané zóny, je oslavou ženské sexuality ve vší své složitosti a tajemnosti. Byla uvítána jako bible pro novou generaci žen. Tato hra, která byla uvedena v mnoha městech po celé Americe a na stovkách vysokých škol, inspirovala dynamické hnutí V–DAY, jehož cílem je skoncovat s násilím pro ženám. Toto vtipné a neuctivé, soucitné i moudré dílo, oceněné cenou OBIE, vyjadřuje ty nejhlubší ženské fantazie a obavy a zaručuje, že se po jeho zhlédnutí nikdo nebude dívat na ženské tělo ani na sex stejně jako předtím.