Holešov v době Poplachetkovské

Zamyšlení Karla Bartoška.

Velké události často rozdělují dějiny. Opomineme-li tragédie, jistě si uvědomujeme, že svět byl před objevením atomové energie zcela jiný. Také vznik demokracie v USA znamenal velký historický předěl. V mnohem, mnohem menším měřítku můžeme tvrdit, že kulturní Holešov byl jiný před koncertem basbarytonisty Adama Plachetky a zcela jiný po něm. Můžeme tedy naše malé kulturní dějiny rozdělit na Před- a Poplachetkovské.

Ano, náš velký zámecký sál už  hostil velké množství špičkových, dokonce  mezinárodně proslulých umělců. Ale ony čtyři stovky Holešováků (ale také Zlíňáků, Kroměřížáků, Pražáků a jiných –áků), které beznadějně přeplnily náš největší sál, včetně různých přídavných sedadel a židlí (nepočítaje v to další spousty nešťastníků, na které se vstupenky už prostě nedostaly) zažily na tomto koncertě 17. listopadu  něco jako kulturní zázrak. Nebo šok.

Adam Plachetka je opravdu velmi mladý (ročník 1985). Přesto je asi naším nejúspěšnějším operním pěvcem, nejen že je sólistou Vídeňské státní opery (tedy s milánskou La Scalou asi nejprestižnějšího kontinentálního souboru), ale je rovněž vítaným hostem všech světových operních scén – od newyorské Metropolitní opery přes  londýnskou  Covent Garden přes pařížskou  Operu až po onu La Scalu. Jeho koncerty v České republice jsou opravdu vzácné – v Praze vystupuje zhruba 2x ročně (a moje kamarádka, ostatně profesionální zpěvačka  z Prahy, která několik let nemohla sehnat na Plachetku lístky, nadšeně  přijela na jeho koncert do Holešova). 

Je opravdu velkým štěstím a zásluhou organizátorů, že Adam Plachetka úzce a přátelsky spolupracuje s dirigentem Romanem Válkem, který v Holešově pořádá Školy barokní hudby a několikrát se podařilo do Holešova jako lektora na tuto akci Adama Plachetku dostat. A slovo dalo slovo a podařilo se nemožné – Adam Plachetka se uvolil kromě oné Státní opery ve Vídni a Covent Garden vystoupit taky v rámci festivalu Musica Holešov  v Holešově. A to za doprovodu vynikajícího orchestru Ensemble baroque – vedeného právě Romanem Válkem. Jako téma si zvolil skvělou kombinaci – barytonové árie z proslulých i méně známých oper Wolfganga Amadea Mozarta a z bohužel velmi málo známých oper Mozartova současníka a „soupeře“ Antonia Salieriho.

Výběr programu koncertu  (kromě árií zazněly i předehry k několika Mozartovým a Salieriho operám v opravdu skvostném podání Válkova orchestru, prostě Ensemble baroque má k této klasicistní muzice velmi blízko a umí ji skvěle podat) byl mimořádně šťastný – Mozart a jak jsme slyšeli i Salieri - měli baryton ve velké oblibě (ostatně nadvláda tenorů je záležitostí až pozdějšího romantismu v operní hudbě) a Plachetka  mozartovské (a salierovské) zpěvné, efektní, melodické árie opravdu umí. Takže hned při prvních tónech přeplněný sál holešovského sálu strnul …. a skoro nedýchal včetně přestávky až do konce. 

A ještě nikdy nedošlo v našem městě k tak bouřlivým a přitom zcela spontánním ovacím ve stoje, které se neustále opakovaly – prostě nešlo než v hluboké úctě k tomuto kouzelníkovi hlasu a nádherného zjevu vstát a učinit mu poklonu, to co jsme slyšeli byla rajská hudba, zpěv dojímající a naplňující nadšením a radostí. Snad nejúžasnější byl první přídavek – v krátké árii Finch´ han dal vino Dona Giovanniho ukázal Adam Plachetka pěvecké nebe – autenticky se vrátil onen okamžik, kdy první představitel Dona Giovanniho z ansámblu Pasquala Bondiniho  u Mozarta požadoval nějakou těžkou a efektní árii, která mu v opeře chyběla – a Mozart mu „na tělo“ složil onu skvostnou, perlivou árii o víně.

Koncert byl dokonalý. Jednotlivé árie uváděli kostýmovaní herci Zlínského divadla vtipnými komentáři a citacemi árií, orchestr v plném obsazení byl přímo zosobněním  autentického provedení skvostných oper. A Adam Plachetka – prostě pěvec pěvců. Ti, co koncert zažili, se teď budou na veškerou klasickou hudbu dívat jinýma očima. 

Prostě jsme v Holešově v postplachetkovském období...

 

Karel Bartošek