Na motorce z Rymic do Belgie

Bolest jistých partií, víc než tři tisíce kilometrů „v nohách“, únava, ale také spousta zážitků. Taková je cesta do Belgie… na motorce, s kamarádem Martinem. Své o tom ví čerstvě vystudovaná architektka Michaela Tománková z Rymic. 

„Vskutku to byla nečekaná příležitost. S Martinem jsme se předtím vlastně skoro neznali, byl to kamarád mojí sestry, se kterým jsem se toho času viděla asi potřetí. Byla půlka léta, řeč došla na letní plány. Zmínil se mi, že by rád jel za svým kamarádem do Belgie, ale nemá s kým a samotnému se mu nechce. No a co udělá cestování chtivá žena?  Namítne: Asi se neptáš těch správných lidí. Slovo dalo slovo, nejdřív jsme se o tom bavili jen jako o cool nápadu a časem jsem zjistila, že je z toho jasná věc a že se začínáme pouštět do konkrétních detailů,“ popsala začátek cesty Míša.

Výlet naplánovali na 7 nocí, a jelikož je čekala dost dlouhá cesta, rozdělili trasu do dvou až tří etap.

„Takže jsme měli cestou tam dvě noci, tři noci v samotném Bruselu a na zpáteční cestě zase dvě noci na různých místech. Vytipovali jsme si taková města, která nám přišla zajímavá a zároveň byla vhodně rozložená na trase, abychom měli každý den přijatelnou vzdálenost k posunutí se dál,“ popsala mladá architektka.

První den dvojice dojela do Salzburku, který Míšu naprosto uchvátil. Cestou se stihli vykoupat v Mondsee.  „Což nám přišlo velmi vhod, motorkářské odění pravda není v teplém počasí úplně bezva, a tak jsem ho ze sebe  shodila s velkým potěšením,“ popsala Michaela.

Další den cestou do Luzernu prý bylo velmi vlhko a sychravo a cesta na motorce nebyla moc příjemná, zato okolní krajina byla v tomto nečasu naprosto nádherná.

„Hory a skály vynořující se z mlhy a oparu, všechno tak potemnělé a tajemné…  jízda samotná všemi těmi průsmyky a serpentinami byla perfektní,“ rozplývala se mladá cestovatelka.

Do Luzernu dvojice dorazila pozdě odpoledne značně hladová a první myšlenky i kroky směřovaly k restauraci. Město stihli za tmy, ale jeho půvabu to prý vůbec neubralo.  Odjeli asi okolo poledne, urazili zhruba 200 kilometrů do malé francouzské vesničky Ronchamp. Architektka si nenechala ujít podívanou na kapli Notre-Dame de Haut.  „Zdrželi jsme se trochu déle, než jsme čekali, protože je to skvělej barák,“ smála se mladá žena. Poté pokračovali dál a dvojici čekal úsek na motorce do Bruselu – asi 450 kilometrů.

„No vyhlídky hrozné a cesta byla taky taková. Déšť, zima, dálnice - tedy nudná podívaná, bolest jistých tělesných partií, navíc jsme museli jet hodně rychle, což v tak nepříznivém počasí nebylo úplně bezva, a i tak jsme dorazili do Bruselu asi v 10 večer,“ dodala.

V Bruselu se ubytovali u Martinova kamaráda a konečně je čekal zasloužený odpočinek. Zašli si na tradiční slávky s hranolkama a další den, když se umoudřilo i počasí, vyrazili do města Bruggy.

„Je to nádherné pohádkové město: krásná architektura, působivé vodní kanály. Cestou zpět jsme se stavili omrknout  Atomium a baziliku Sacré-Coeur, obojí monumentální a krásné skvosty, a byl to dost ohromující zážitek.  Třetí bruselský den jsme poběhali to, co jsme dosud nestihli a mimo jiné jsme nakoukli díky Martinovu kamarádovi do některých budov EU, například jsme byli v zasedačce, kde se schází Evropská komise. Pak jsme se vydali na další cestu. Cílem byl Lucemburk, který jsme si zase prošli za tmy i ráno za světla a který je velmi malebný a přátelský,“ dodala s úsměvem Míša.

Poslední zastávkou cesty byl německý Würzburg. „Menší městečko, trochu mi připomínalo Brno a cítila jsem se tam moc dobře. Tam jsme strávili poslední noc, výlet zakončili příjemným večerem na pouličním koncertě se sklenkou v ruce. Brzo ráno jsme se pak vydali dál a vzali to nejkratší cestou směr Brno,“ dodala s úsměvem Míša.

A jak nyní hodnotí cestování na motorce? „Byl to teda zážitek,“ směje se.  „Už jsem dřív na silném stroji jela, ovšem vždy to byly kratší výlety. Měla jsem z toho samozřejmě obavy, ale zároveň jsem věděla, že to bude pecka. Ze začátku jsem se i trochu bála, ale k Martinovi jsem po nějaké době získala důvěru a otázku bezpečnosti jsem přestala řešit,“ svěřila se.

Během dlouhé cesty se dostavila bolest jistých partií těla a ani jízda po dálnici prý nebyla zábava.

„Přistihla jsem se, jak mě ta cesta uspává, a měla jsem párkrát co dělat, abych se udržela vzhůru, takže jsem občas sáhla i po nějakém tom energeťáku, k čemuž mám běžně dost výhrady. Ale velká část cesty byla super a především první etapu výletu v horách jsem si úplně užívala a nestíhala se rozhlížet po všech těch panoramatech.  Celkově bylo bezvadné, že když jsem se jen vezla a nemusela nic dělat, mohla jsem se kochat krajinou a architekturou a sledovat, jak se vše mění v závislosti na tom, kudy jsme projížděli,“ popisovala cestovatelka.

A zajímavosti cestou? Prý jich byla spousta. Hned tou první byl fakt, že si na motorce vlastně vyjeli dva skoro cizí lidé.

„Zajímavá vzpomínka, která mi přišla na mysl, je, jak nám uprostřed kdovíjakých skal a hor málem došel benzin jak jsem jen cítila, jak Martin zpomalil, což jsem nejdřív přičítala nebezpečné cestě mezi skalami, pak mi ovšem oznámil, že už tak tak jedem a že teda šetří,“ smála se Míša.

Zajímavé bylo i bydlení. 

„Kromě jednoho spaní v hostelu v Lucemburku se mi podařilo sehnat ubytování u Salzburku, v Luzernu i Würzburgu přes Couchsurfing, což je perfektní věc. Bydlíte u někoho doma, je to zadarmo a seznámíte se s novými lidmi. My jsme měli přímo neuvěřitelné štěstí na hostitele. Všichni tři nás opravdu považovali za své hosty, a přestože vůbec nemuseli, velmi si nás hýčkali, vždy nám nabídli minimálně snídani. U Salzburku jsme bydleli u krásného mladého páru v jejich velkém luxusním domě, měli jsme svoji ložnici i soukromou koupelnu, na přivítanou nějaký spešl drink a dezert, královskou snídani jak v nějakém nóbl hotelu,“ usmála se Tománková. „Ve Würzburgu nám zase naše slečna hostitelka udělala prohlídku po městě, seznámila nás s jejími přáteli a společně jsme strávili hezký večer,“ dodala.