Rozhovor s Helenou Vondráčkovou

Neuvěřitelných padesát let je na scéně (nejen) české populární hudby zpěvačka Helena Vondráčková. A neustále v první lize. Má za sebou desítky úspěšných alb a ještě víc hitů, které si pobrukují lidé u nás i v cizině. K výročí si Helena nadělila dva dárky: dvojalbum nazvané Helena Best of the Best a Česká mincovna jí darovala velkou zlatou pamětní medaili. A k tomu ještě menší, zlatou a stříbrnou medaili. Na jedné straně je zpěvaččin současný portrét, na druhé detail z filmu Šíleně smutná princezna. Ti nejšťastnější a nejrychlejší můžou získat album i medaili najednou. Omezený počet alb vyjde v krabici s mincí. Není na co čekat! 

Na dvě CD se vejde nepatrný zlomek z písní, které jste nazpívala; jak jste přistupovala k výběru? 

Statečně. (smích) Snažili jsme se, aby se tenhle výběr lišil od jiných, už vydaných kompilací. Velké hity a moje stěžejní písně samozřejmě tu samozřejmě nemůžou chybět, ale chtěli jsme, aby tu bylo i něco navíc. V první řadě jsme si řekli, že na výběru nebudou žádné předělávky. Spoustu písniček jsem totiž natočila několikrát, v různých obměnách; na výběru Helena: Best of the Best jsou ale všechny v originále z doby, kdy vznikly. A jsou chronologicky sestavené; na prvním CD od šedesátých let do roku 2013, na druhém do roku 2014.

Ano, a z nich mám obrovskou radost. Jednou z takových je třeba písnička Sladké mámení z filmu S tebou mě baví svět. Všichni ji znají a umějí, ale my jsme přišli na to, že existuje ještě jedna sloka, ve filmu posunutá do jiného prostředí. Hledali jsme vlastníka práv a nahrávek. Televize to nebyla, film to nebyl... až jsme objevili syna kapelníka Václava Zahradníka Jakuba, který nám pomohl. Dohledal soundtrack filmu a našel oba díly téhle písničky. Dan Hádl je pak šikovně sesadil dohromady. Vznikla tak rarita, kterou doposud skutečně nikdo nemá.

Třeba píseň Lásko má, já stůňu z filmu Noc na Karlštejně nebo Slza z tváře padá z filmové pohádky Šíleně smutná princezna. A jsou tu i melodie z muzikálů. Například duet s názvem Song hrál nám ten ďábel saxofon, který jsme nazpívali s Karlem Gottem.  

Samozřejmě jsem nemohla opomenout svého osudového partnera Jiřího Korna. Pořád jsme báječní přátelé a jeden druhého ctíme. Nemohla jsem vynechat naši první velkou pop-pěveckou hvězdu Waldemara Matušku, na albu je náš duet To se nikdo nedoví. A nemohla jsem nezařadit ani naše veleúspěšné seskupení Golden Kids, na výběru je písnička Časy se mění. 

Jako na zavolanou mi přišla nabídka od italského skladatele Andrei Dessiho. Poslal píseň, my jsme zajásali a natočili ji. Nazpívala jsem ji v české i anglické verzi. Mimochodem – práva k ní vlastníme my i Italové, a ti se postarají, aby zněla i jinde, než právě v Itálii. Kromě téhle je tu i další skoro-novinka, písnička Dva tisíce perel z alba Touhy. Z mého repertoáru vybočuje textem i hudbou. Napsal a otextoval ji Jan Dvořák, mimo jiné autor mnoha písní pro Petra Muka. Petr Muk býval častým hostem mých koncertů, takže zařazení téhle písně na výběr je i tak trochu vzpomínka na něj.   

To mi skutečně hodně pomohlo. Je skvělé, když se dokážete domluvit s publikem. Sama můžu s lidmi mluvit polsky, anglicky, německy, rusky a francouzsky; z francouzštiny jsem maturovala. Můj tatínek vždycky říkával: Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. A je to pravda. 

Myslím, že ano. Pokud si vzpomínám, jazykově byli vybaveni například Pepa Laufer, Judita Čeřovská, Hana Hegerová, Karel Gott, Jirka Korn nebo Pavel Bobek, jinak moc zpěváků u nás jazyky neovládalo. To byl asi i důvod, proč zůstali v tom našem malém českém rybníčku, i když jsou to vynikající zpěváci.

To byla moje první zámořská cesta, na festival Zlatý kohout. Moc ráda na ni vzpomínám. Bylo to tam pro mě všechno tak cizí a tak jiné, než na co jsem byla zvyklá! Navíc byla naše cesta skvěle zorganizovaná a velice úspěšná. V té době panoval velký festivalový boom, různé akce vznikaly po celém světě, a já jsem po úspěchu v Riu byla zvána na další – do Splitu, Brašova, Tokia, Sopot, Berlína, Vitebska a Bělehradu… Mělo to své velké kouzlo: člověk se podíval do různých zemí a vedle toho, že tam profesně zabodoval, se i poučil. Viděla jsem zpívat a hrát zahraniční kolegy, navazovala jsem nové kontakty. 

To začalo už dřív. Milovala jsem brazilskou skupinu Sergio Mendes, měla jsem všechny její desky a mám je dodnes. Když jsem ji pak v Brazílii viděla naživo na koncertě, byla jsem jako Alenka v říši divů. Do Brazílie jsem se pak ještě třikrát vrátila, z toho jednou s Karlem Gottem. Tahle země mě fakt dostala. Jsem moc ráda, že se z našeho hostování s Karlem dochovala krásná vzpomínka. Náš pobyt tenkrát filmoval člověk, který se o nás staral. Po letech jsem přes jeho dceru tohle video získala. Film jsem nechala vyčistit a věnovala ho i Karlu Gottovi. Moc jsme se u toho nasmáli.  

Úspěch jste měla i na gramofonovém veletrhu MIDEM v Cannes, to se psal rok 1968. 

Tam jsme vystupovali s Golden Kids na večeru československých zpěváků. Pokud si pamatuji, zpívali tam třeba Karel Gott, Waldemar Matuška, Josef Laufer, Pavel Novák, Yvonne Přenosilová a další, a náš večer, tedy ten český, byl vyhlášen jako nejúspěšnější ze všech. A to tam vystupovali nějací giganti!

Určitě. A bohužel i tady doma se dnes vzájemně vídáme mnohem méně, než tomu bylo dřív. Vymizely pořady, kde vystupovalo víc umělců dohromady. A taky ubylo koncertů. Potkáváme se tak daleko méně, než v minulosti. Co se týká mezinárodního fóra, kontakty jsme udržovali a navazovali především na festivalech. I těch je dnes daleko méně…

Tak namátkou. Yamaha festival v Tokiu. Hned po něm začínalo tříměsíční turné po Sovětském svazu a Japonsku. Velkým úspěchem pro mě byly Sopoty v roce 1977, tam zazněl Malovaný džbánek. Bez něj bych se dnes do Polska vůbec neodvážila jet. I po sopotském festivalu následovala šňůra turné a koncertů. Významné bylo moje časté vystupování v bývalé NDR, hlavně ve Friedrichstadt-Palastu. Musím jmenovat skvělé miniturné po Kanadě, kde jsem zpívala před vyprodanými sály pro více než dva tisíce lidí. Během něho jsem se se seznámila s Josefem Škvoreckým!

To bylo opravdu výživné. Poprvé mě oslovil Karel Gott, abych tam zazpívala jako jeho host, podruhé už jsme s Karlem byli rovnocenní partneři. Při tom druhém vystoupení s námi měl být i Walda, ale ten, bohužel, byl už v té době těžce nemocný.

To byl rok 1968, Paříž plná demonstrací. Ač jsme byli varováni, dostali jsme se do víru událostí. Šli jsme po ulici, proti nám najednou tisíce hlav, někteří lidé házeli dlažební kostky. Vyděsili jsme se, a chtěli se vrátit, jenže na druhé straně už policie zatarasila silnici. Zabočili jsme do nějaké hospůdky, a tam jsme to všechno přežili. Naše vystupování v Paříži bylo ale velmi úspěšné. Zažili jsme velké ovace, spoustu legrace a, koneckonců, procvičili jsme si i francouzštinu. 

Ne tak často jako dříve, ale jezdím. Byly přerušeny kontakty, spousta věcí se změnila, je jiná situace. Dnes jezdím nejčastěji do Polska, dost často i do Německa, kde hodně natáčím pro televizi. V nejbližší době tu budu natáčet s kolegy z celého světa vánoční pořad. A rádi mě vidí i v zemích bývalého Sovětského svazu – ať je to Rusko, pobaltské republiky, Bělorusko – úžasný je třeba festival ve Vitebsku. Či Ukrajina. I když ta teď tedy moc ne…

Mluvíte o Polsku; zdá se mi, že Poláci jsou tradičně vstřícně naladěni vůči české kultuře… 

Je to tak. Vždycky mě mrzelo, že tomu nebylo naopak. Polští umělci navštěvovali Prahu sporadicky. Snad jedinou výjimkou byla Maryla Rodowicz, která u nás byla zaláskovaná. Naposledy v roce 2009 byla mým hostem v pražské Lucerně, a bylo to ohromné! Maryla je neuvěřitelná čertice. Obecně ale platí, že čeští umělci jsou v Polsku známější a populárnější než polští u nás.

Snad mi to ani nepřipomínejte. (smích) Sama bych si to ani neuvědomila, ale připomněli mi to lidé okolo. Na druhou stranu je ovšem možná obdivuhodné, že se pořád, i přes ten zmíněný počet let, pořád držím nad vodou. Stále cítím zájem publika, a co krásných vět neustále poslouchám! To mě vždycky nabije a říkám si: stojí to za to!