V kraji se natáčel film TICHÝ SPOLEČNÍK

Pavel Göbl a Roman Švejda natočili v půli 90tých let jako svůj společný absolventský film na Filmové škole ve Zlíně paradokument o hrobníkovi, který se z lenosti rozhodl hroby nekopat, ale vrtat – a tím pádem pochovávat nebožtíky svisle. Göbl považoval tento motiv natolik nosný, že jej později začlenil do scénáře, který napsal před více než 10ti lety. Scénář nebyl v té době realizován, ale zaujal nakladatelství – Dauphin a tak došlo k přepisu na novelu, a ta získala Magnézii literu. Jednou z pohnutek komise udílející cenu byla autorova práce s jazykem – nářečí. Když byl film konečně realizován a spatřen zkušebními diváky v hlavním městě, byli tito udiveni, jak že se to ve filmu mluví. Překvapil je nejen dialekt sám o sobě, nýbrž i jiná intonace atd. Až získali pocit, že ti lidé neumí mluvit. Tento dojem vznikl na základě skutečnosti, že v některých průmyslověji vyráběných seriálech a zahraničních dabovaných komerčních filmech je poslední dobou požíván jakýsi unifikovaný jazyk – zvláště zvukově a intonačně unifikovaný, až moč čistý a dokonalý. A tímto Tichý společník rozhodně nemluví. Mluví živým, skutečným nářečím – a tedy nutně neprofesionálně. Naštěstí. Stejně tak je film mimo main stream svým dějem – ten je totiž ne jen sám pro sebe, ale také nositelem myšlenky o tom, jak Západ opouští a rozpouští sám – dokonce i v pohřebním rituálu. A o hledání ztraceného času hlavních postav. Což spolu souvisí. Dlužno říci, že když zkušební diváci film viděli celý – přišli na chuť jak nářečí a živým, tedy nedokonalým lidem, tak nutnosti u filmu myslet. 

A to bychom si neskromně přáli, aby potkalo pokud možno všechny naše diváky – kromě toho, že se samo sebou i pobaví! Je to komedie.