Poslouchejte živě Rádio kroměříž

Právě posloucháte: Nonstop Mix Radia Kroměříž

Výběr přehrávače

JSME TU PRO VÁS

+420 577 477 123

VZKAZ DO STUDIA



Kulturní servis - Kroměřížsko.info

Pracovní servis

Psí domov

NAŠI PARTNEŘI

Jak Kroměřížáci přežili v divoké Albánii! Moto trip + VIDEO

12.10.2018


ALBÁNIE - Nejede nám motorka, hádáme se, účastníme se nechca pohřebního průvodu, ujíždíme před slepicí a zuřícími psy a taky získáváme albánského přítele. Aneb - Po “vydařeném” tripu z Kroměříže na Krétu, jsme plní odhodlání vydat se do nejchudší země Evropy, stojí to za to!


3500 kilometrů, 7 dní, dvě motorky, jeden stan, dva blázni: Daniela Zedníčková a Petr Gajdoš

Můj milý moto deníčku vol. 2 - aneb všichni jsme bratři

DEN 0 - Ó můj osude... 

“Ty vole, chciplo mi to a nemůžu nastartovat, dovez lano, musíme se asi holt naučit táhnout motorku na laně,”  ... zněl hlas z telefonu, který mi připomněl, že jsme všichni smrtelní, včetně našich motorek. Tak tedy: Cesto z Kroměříže do Albánie, považuj se za zahájenou...
Milá Albánie, země orlů, divoké přírody, krevní msty, mnohými zatracována a jinými milována, nech nás tedy prosím žít, užít a přežít náš sen... Sen, který jsme si dokonale naplánovali. Udoláme cestu dlouhou 3500 kilometrů na našich strojích BMW... ehm, už to někteří považují za blbý vtip, ne tak, že jsme (zatím) jen dva a jeden z nás je ke všemu holka. ;D 


DEN 1 - Nikdy se nevzdávej

“Máme všechno?” ptám se, i když vím, že NIKDY nemáme všechno. “Jo!” zahučí Petr kapitulovaně na otázku, která nemá odpověď. Startuju a s úsměvem odjíždíme, což nám vydrží zhruba po slovenské hranice... “Ty vole, zas to nestartuje, já se na to vy***,” brble Petr. Ze mě se stává věřící. Včera vyměněné palivové čerpadlo nás evidentně nemá v lásce, hledáme servis, dostáváme rady, pokoušíme osud, jedeme dál. Po několika zastávkách a zkouškách opravit motorku se zdá, že si dá říct. Nutno upřesnit, že tentokrát jde o tu Petrovu, ne o moji. Maďarsko musíme přetrpět, přeci jen nás dnes čeká 600 km ke srbským hranicím.

DEN 2 - Bez ponožek ani ránu

Srbskou hranici známe velmi dobře. Nejuchám, motorka občas zlobí a máme před sebou dalších skoro 600 Km do Skopje, hlavního města Makedonie, tam jsme totiž ještě nikdy nebyli. Přemýšlím... budeme mít kde koupit pivo? ...  budeme vůbec mít kde spát?! Nakonec se povedlo obojí. Po chvíli popíjení pálenky na pokoji prohrabávám svá zavazadla a zjišťuji trpkou pravdu - nemám ponožky. Co může být horšího, než nemít ponožky do bot, ve kterých jsem celý den. To chce panáčka…


DEN 3 - Dobrodružství může začít 

Proplétáme se Skopjí a míříme do národního parku Mavrovo. Jsme tu jediní, jen my, silnice, hory, krávy, kobylky... Suším oprané ponožky, vlají mi na motorce pod gumycukem... máme krásnou chvíli, milujeme to. No a hurá do Albánie, dostáváme radu od makedonců, že nám v Albánii jistě ukradnou motorky, bereme to jako potěšující zprávu, jsme věční optimisti.


DEN 4 - REALITA: Jak jsme nechca narušili pohřeb, Petr přišel o kokina (rozuměj bonbóny) a já jsem přišla o Éčka (rozuměj €)

Motorky nikdo zatím nešlohl, ovšem bankomat světové banky nám to vynahradil, za výběr 2000 albánských leků (400 Kč) činil poplatek rakouským soudruhům 8 éček! A to naštve. Jo a taky nemůžeme najít pohledy.  
Nicméně spěcháme směr k městu Bajram Curri a do národního parku Valbonë (210 km z našeho kempu ve městě Peshkopi), nikde nikdo, když v tom mezi kopci a pár vesničkami vidíme štrůdl aut, nechápeme, predjíždíme. Po chvíli zjišťujeme, že jsme nejspíše nedopatřením narušili pohřební průvod. Albánci nám nelibě dávají najevo, že máme okamžitě z průvodu vypadnou, dělají to fakt s citem - vytlačují nás auty ze silnice. Odbočujeme a snažíme se gestikulovat, že jsme jako fakt nevěděli vo co go. Poučení pro příště, necháváme průvod projet a míříme dál. Pusto a prázdno. Snad až na stádo toulajících se krav v každé zatáčce ... a děti, téměř nám skáčou pod kola. Petr zastavuje a v momentě přichází o všechna dostupná kokina v taštičce, já přicházím o všechna dostupná EURA. Setkáváme se s realitou, naše problémy jsou fakt banální. JSME TADY A TEĎ, tady a teď v Albánii - a to je jediné, na čem záleží.

V národním parku Valbonë hrajeme fotbal s dětmi na silnici a poznáváme pár z Izraele, prej abstinenti, haha. Večer s nimi spokojeně popíjíme výtečnou albánskou rakiji, mladý pár z Izraele odpadá.



DEN 5 - Mokro v trenclích: útok slepice a psů

Po náramné domácí snídani alá vaječná omeleta, kus kravského sýra, domácí chléb a troška džemu, sbíráme síly na další štreku z Valbonë směr Shkoder (200 Km). 

Cesta se táhne kousek podél řeky Drini, mijíme obrovskou přehradu s krásným výhledem a mnoha psy (čtete dobře). Jsem asi hodně jedlá, protože to vždycky schytám. “Ty vole, ty vole, já letím, to nedám, kousne mě,” řvu do intercomu snažeje se zatáhnout za plyn a ujet, bohužel kola na bahně s mým úsudkem nesouhlasila, sklouzla jsem se jak závodník rally a cvrkla do kalhot. Protivníci se naštěstí vzdali, ale pocit jistého strachu mi zůst al až do Shkoderu. Mimochodem to na mě dnes po cestě zkusila ještě i SLEPICE - nedělám si prdel, prostě paráda, jedeme dál, užíváme si mlčky nebeskou krásu.

DEN 6 - BILAL - náš nový albánsky přítel 

“No diferenca, no diferenca Republika Čéka a Albania no diferenca, family and friends. You are my brothers,” opakoval nám Bilal celý včerejší večer u flašky vína a pak rakije. Co víc zmínit z rozhovoru, byl to totiž dlouhý dialog, necháme si ho v našich srdcích. Stal se tak vlastně jeden z důvodů, proč jsme se do Albánie zamilovali ještě víc, poznali jsme ji i trošku jinak, nějak tajemně, a to díky zapadlému kempu u Shkoderskeho jezera, kde živáčka nebylo, jen nás, Bilala a jeho dvou dětí. S pokorou děkujeme a míříme přes nádhernou cestu SH20 do Černé hory - národního park u Durmitor. Máme před sebou dnes 180 kilometrů, s Albánií se pro letos musíme rozloučit.

DEN 7 - Hádka alias: jedeme každý sólo (i to se stává) 

Popili jsme v kempu s bandou motorkářů z Čech, co si říkají pyčoadventure (ne, to není vtip) a ráno zase zvedli kotvy. Cesta z Žabljaku národním parkem směr na bosenskou Foču je ohromná, užívali jsme si, fotili a točili krásnou krajinu a stovky tunelů ve skalách kaňonu řeky Piva. Ovšem s myšlenkami, že se musíme vrátit domů, vše jednou končí. I náš výlet. 
Jenže to bychom nebyly my: U Sarajeva mě už asi po čtvrté během roku nepustili na dálnici, bohužel. Kvůli zdejšímu systému mýtných bran se závorami a neochotným bosňákům, já jedu po okresce a Petr po dálnici, tomu říkám diskriminace.

Ale vracím mu to v Maďarsku... Hádejte, co může způsobit jedno malé “přátelské” nedorozumění po intercomu? Nebudu rozebírat detaily, ale: třeba 400 kilometrů o samotě. Jen já a moje brambůrka. ;D Jop, i tím si člověk na cestě na dlouhé vzdálenosti projde, ponorka je potvora. Ovšem záleží, jak se k tomu postavíme: my vždy s úsměvem ;)

Každopádně Albánie v nás vzbudila obrovské emoce, přejeme si, aby zůstala už navždy panenským kusem Evropy. Nespoutaná země orlů ;) Děkujeme Ti.

Související fotografie